Veterinář? No snad už nikdy :-D... Děs, pot, hrůza a především škrábance... tak to vypadá pro nás páníčky, když táhneme Luckynku k doktorovi. Jakmile doma nasedneme do auta (a ona potvůrka vidí, že jsme bez věcí a tudíž na chatu asi nejedeme), začne se klepat. Ale to byste nevěřili jak! To je jak kdyby byla na severním pólu! No a pak vylezeme z auta a ona běhá po trávě tak ... nervozně. Musíme počkat, dokud neudělá svou potřebu, protože jinak to bude uklízet veterinář ze svýho stolu. No a pak už jí jen škrtím a táhnu... v případě, že to je už z dálky, tak jí raději vezmu do ruky. V době, kdy jsme v čekárně, psíčková dýchá jak kdyby uběhla dva maratony. Je mi jí líto, ale minule jsem se musela smát, protože v čekárně byla taky velká chlupatá kolie a ona tak hezky a spořádaně ležela... trošku dýchala, ale ono bylo horko... a náš malý čoklík funěl na celou čekárnu tak, že až jsem se divila, kde se to v ní vzalo... Když teda konečně vejdem do ordinace, je docela problematický jí udržet na stole. Jenom jí položím a už mám škrábanec na krku... ani změřit teplotu si nenechá... ale má to výhodu... doktor jí nemusí říkat, aby dýchala zhluboka při poslouchání srdce, protože víc už to snad ani nejde...

Jednou měl náš pejsek asi blbou náladu a při píchání injekce klapala zubama (to nikdy předtím ani potom neudělala) až málem pokousala sestřičku. :)

Doktor se vždycky diví, co to štěně dělá (ona je na poměry této rasy malá) a když mu řeknu, že už jí je 7 nestačí se divit a říká jí hysterko... ani se nedivím. Ještě štěstí, že náš pejsek nemá vážné zdravotní problémy a chodíma jen na přeočkování a kontroly, protože jinak...... to vážně nevím..